DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Praha - New York

PÁTEK 30.6.

Plánování výletu na druhý konec světa, až na dalekou Aljašku, začalo už s velkým předstihem v listopadu loňského roku, na naší dovolené s Dančetem v Kostarice. Krom mě a Dančete se členy týmu staly ještě Markéta a taky Dančetina spolužačka ze Syracuse, Ruska Masha, žijící a pracující nyní v Kalifornii. Relativně na poslední chvíli se k nám pak připojil i jediný muž našeho cestovatelského týmu, Jirka – Dančetin spolužák ze základky na Budějárně. Pražská část naší výpravy – já, Markéta a Jirka jsme se párkrát sešli před odletem – poprvé na prvního máje v hospůdce, abychom se vůbec poznali a taky zorganizovali co kdo má zařídit. Na americké straně se zase staraly Danče s Mashou. Většinu věcí jsme měli zajištěnou už od ledna (letenky a auto), další rezervace trajektů a ubytování pak od března – dubna.

Česká část naší výpravy měla dorazit v pátek večer do Seattlu, tam se setkat s Dančetinou kamarádkou, v sobotu měla do Seattlu po obědě dorazit Danče ze Syracuse, pak jsme měli společně odletět do Anchorage na Aljašce a tam se sejít v sobotu v noci s Mashou letící z Los Angeles. Plán byl ideální.

Nicméně samotná naše velká „aljašská“ výprava začala v Praze na letišti mírným fiaskem. Vlastně se nám to tak trochu začalo komplikovat už v pondělí před odletem, když se posunul odlet letadla ČSA z Prahy do New Yorku a my museli volit náhradní řešení s přestupem v Amsterdamu. V pátek ráno jsme tedy všichni vyrazili do Ruzyně. Počasí se po dlouhé době opravdu hodně zkazilo a děsně lilo. Na letišti jsme se sešli já, Markéta a Jirka kolem půl osmé ráno, ještě jsme si obalili všechny batohy fólií (každý měl svůj velký batoh a pak jsme měli jednu společnou tašku na stan a nějaké jídlo a další nezbytnosti) a odbavili je do Amsterdamu. Vše vypadalo báječně. Za chvíli se ale ozvalo hlášení, že bude let do Amsterdamu odložen. To se opakovalo několikrát. O tom, na kterou hodinu, nepadlo ani slovo. Po několika hodinách přišel nějaký Ind s informací, že ten náš let poletí nejdříve v poledne z Prahy (místo v 9.25). Tudíž náš následný let do NY ve 13.30 byl pro nás ztracen. Tak jsme se vydali na stojánku ČSA v tranzitu, tam nás poslali na stojánku KLM, no prostě děs. Paní na přepážce KLM byla příšerná, nejdřív se k řešení situace vůbec neměla. Jen nám říkala, ať prostě do Amsterdamu odletíme, že tam se to snad nějak vyřeší. A basta. Pak přišel nějaký její kolega s tím, že situace v Amsterdamu je kritická a ať tam rozhodně v žádném případě neodlétáme a raději zůstaneme v Praze, že se nám pokusí zajistit nějaké jiné spojení. Ale že je první prázdninový víkend, tak to bude asi pár dní trvat. Začali nám shánět náhradní spojení a pak nás s úsměvem sdělili, že bychom mohli letět z Prahy asi v neděli a na Aljašku bychom se dostali v úterý místo v sobotu! A že si pak můžeme stěžovat! No, bylo to příšerný. Nakonec se po mnoha telefonátech a výměnách názorů podařilo najít jiné řešení – přes čekačku jsme se dostali na let do Paříže a odtud pak dále do NY a odtud pak dál do Seattlu. Měli bychom tam být někdy v sobotu nad ránem. Dostali jsme náhradní cestovní doklady – místo letenek ručně vyplněné formuláře. Tak jsme si na jedné straně pěkně oddechli, ale čelo se nám zase kabonilo z jiné záležitosti – nějak nám stále nevydali zpět naše batohy odbavené do Amsterdamu, a to jsme už měli pomalu nastupovat do letadla do Paříže. Na přepážce byla zcela nemožná slečna, která nám kladla záludné otázky typu „ a jak mám asi zjistit, kde ty vaše zavazadla jsou?, komu mám zavolat? A jak mu mám zavolat?“ No, čekali jsme marně, naše bágly jsme už v Praze neviděli. V půl jedné jsme se dozvěděli, že jsme se definitivně dostali přes čekačku na ten let do Paříže, rychle prošli bezpečnostní kontrolou a jen s batůžky nastoupili do letadla. Částečně plni optimismu, že snad se nám dovolená úplně nehroutí, částečně plni obav z toho, kde jsou asi naše zavazadla… Jako obvykle s Air France jsme měli asi hodinu zpoždění, tak už jsme si začali dělat obavy o náš další let.

Po příletu do Paříže na nás hned u východu z letadla čekalo speciální komando – takový silnější černoch a ještě jedna ženská, kteří měli lidi z různých záoceánských letů dopravit co nejrychleji na terminál s těmito lety. Takže naši skupinku nahnali do dvou mikrobusů a vydali se s námi na šílenou jízdu po letišti. Pan řidič nás tedy vůbec nešetřil, jel s námi jako šílený, jak z filmu Taxi, taxi. Lidi se jen drželi čeho se dalo a řvali O my god! Už jme to úplně viděli, že se střetneme s nějakým letadlem. Žádné stopky a přednosti řidiče absolutně nezajímaly. Nejhorší zážitek to byl asi pro jednoho staršího amerického seladona, který měl špatná kolena a nemohl chudák nejdřív do toho mikrobusu ani nastoupit, pak se celou cestu křižoval a pak zas nemohl chudák vylézt ven. Pak jsme si rychle prošli další bezpečnostní kontrolou a nastoupili do letadla Air France, do Boeingu 747. Akorát tomu americkému seladonovi to zavřeli před nosem, ale pak se tam nakonec dostal.

V letadle jsme měli báječná místa v prvním patře, v té přední bublině nahoře. Byl to vylepšený typ – každý jsme měli v opěradle sedadla před sebou displej a mohli jsme sledovat filmy, dokumenty, hrát hry atd. Tak jsme během cesty viděli film King Kong a taky nový film s Fordem – Firewall. Tahle cesta byla fakt super, hrozně příjemné letušky, moc dobré jídlo, prostě pohoda. Část cesty jsme proklábosili všichni tři v uličce s nějakým drinkem v ruce a zvažovali další cestu. Po příletu do NY nás totiž čekala cesta na druhé z newyorských letišť – na Newark, odkud mělo letět naše letadlo do Seattlu. Akorát nám bylo divné, že ani letušky neznají zkratku té letecké společnosti, BA.

Po příletu na JFK jsme docela v pohodě prošli imigračním, byl tam příšerně tlustý černoch, kterému jsem vůbec nebyla schopná napoprvé rozumět. Ale pustil nás všechny tři bez problémů.

U pásů se zavazadly jsme měli nechaný vzkaz, že máme kontaktovat AF, dostali jsme do ruky papír, že máme zavazadla hledat u přepážky Delty v Seattlu, že s námi naším letadlem nepřiletěla. No, žádné překvapení. Jen jsme byli příjemně překvapeni tím, že to vypadalo, že mají všechno báječně pod kontrolou.

Plni optimismu jsme vyrazili před halu na shuttle bus. A hned jsme byli konfrontováni s typickou americkou realitou – aby nebyla nezaměstnanost, tak je na každou blbost nějaký zvlášť vyčleněný zaměstnanec. Takže nám jeden černoch prodal lístky na cestu z JFK na Newark (2 x 11 dolarů na osobu s přestupem na Manhattanu), další nám je pak v autobuse vybral. Nejlepší byl ale čínský řidič (a asi i majitel), který nám začal něco zběsile vykládat, ale bohužel mu vůbec nikdo nerozuměl. Naštěstí tam jel i nějaký americký turista, který to pak ostatním cizincům překládal, takže dobrý. Ještě v autobuse jsme psali smsky, že už jsme dorazili a jak je vše v pořádku. Na Manhattanu jsme přestoupili do druhého autobusu a jeli úplným centrem – tak jsme viděli Empire State Building, Times Square atd. Po příjezdu do Newarku jsme ještě na terminálu B zkontrolovali, že je opravdu v 0.30 let společnosti Eva Air (o které jsme nikdo v životě neslyšeli, ale to nic) do Seattlu. Po ujištění jsme zasedli ke stolu v občerstvovacím koutku a četli si noviny atd.

Po desáté hodině večerní jsem se sebrala a šla s naší náhradní letenkou k přepážce Eva Air se zeptat, kdy asi tak začne odbavování. Už když jsem se tam blížila a viděla jsem, že jsou tam všude samí Číňané, tak jsem začala tušit zradu. Paní na přepážce mi sdělila, že jsou mezinárodní let a tudíž v Seattlu pouze nabírají další cestující, ale nikdo tam prostě z letadla nevystupuje. Vůbec s ní nebyla řeč, prostě se nedala přemluvit. Tak jsem tam začala zběsile pobíhat a shánět pomoc. Bohužel, kolem jedenácté večer tam nikde nikdo moc nebyl, jen mi nějaká paní od jiných aerolinek dala telefonní čísla na různé aerolinky, ať si zkusíme sehnat nějaké letenky sami a pak se domluvíme s proplacením na ČSA.

Tak jsme všichni tři zasedli k válečné poradě. Ani Markéta, ani Jirka, tomu zpočátku nechtěli věřit a mysleli si, že si dělám legraci. Pak jsem ale začali řešit další krizovou situaci. Volali jsme na letiště do Prahy na ČSA, kde nás nechali s přestávkami čekat na drátě asi 20 minut, řekli nám, že vůbec nechápou proč se to stalo a tak vůbec. No a že máme jet zpět na letiště JFK, kde by měl být na terminálu č. 4 nějaký stánek Swiss Port, kde by měla být služba 24 hodin denně a kde by nám měli pomoct. Nicméně tím veškerá péče o nás skončila. Absolutně jsme je nezajímali.

Tak jsem si zase sbalili všechna fidlátka a jeli zpět na JFK, tentokrát taxíkem. Aby byla zachována stálá vysoká zaměstnanost, tak nejdříve jedna zaměstnankyně obchází ty lidi ve frontě na taxík a ptá se jich, kam vlastně pojedou. Pak jim to napíše na nějaký formulářík a vrazí to do ruky řidiči taxíku. To je celá její pracovní náplň. Jeli jsme s nějakým Egypťanem, docela dobře se s ním povídalo. Rozhodl se nám vyjít vstříc a vzít nás přes Times Square, což se mu bohužel stalo osudným – píchnul. Tak nás všechny vyhnal z auta, že to ale bude mít tak za 10 minut opravený, tak ať se jdeme někam na chvilinku projít. Tak jsme se šli pár bloků projít a udělat nějaké snímečky. Bylo kolem půlnoci a New York neuvěřitelně žil, na ulicích nebylo téměř k hnutí, všechny obchody a restaurace otevřené…

Pak jsme se vrátili k našemu řidiči a pokračovali. Cesta stála asi 75 dolarů + 20 dolarů za použití tunelu, tak jsme mu dali 100. Věřili jsme, že nám to ČSA proplatí. U terminálu č. 4 jsme se jali hledat ten doporučovaný Swiss Port, ale nikdo tam o ničem takovém nevěděl, vlastně všechny přepážky všech leteckých společností byly zavřeny. Přemýšleli jsme, že se ubytujeme někde v hotelu, ale bylo do děsně drahé a neměli jsme jistotu, že nám to někdy někdo proplatí. Tak jsme volali Dančeti, ta pro nás měla jen jeden jediný úkol – každopádně se do soboty večer dostat jakkoli do Seattlu, abychom mohli pokračovat dále společně na Aljašku. Nebylo to zrovna jednoduché, jelikož byl vlastně první prázdninový den a když jsme obvolávali všechny možné aerolinky, tak měli volno až na pondělí, a to za strašné peníze.