DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

New York - Seattle, Seattle, Seattle - Anchorage

SOBOTA 1.7.

Po druhé hodině ráno jsme se rozhodli, že nemá cenu jít do hotelu, že prostě těch dalších pár hodin do rána přežijeme na letišti. Ten jediný v noci otevřený terminál na celém JFK byl jak po vymření. Sedli / lehli jsme si na zem či kovové sedačky a zkusili na chvilku spát. Nejlíp se to asi dařilo Jirkovi, my s Markétou jsme to tam neustále obcházely a přemítaly, co budeme dál dělat. Další telefonické hovory s centrálou ČSA v Praze byly zoufalé, stále jsme jim museli do kola vykládat naší story, pokaždé tam seděl někdo jiný a naše předchozí kontakty už měly po službě. Stále se odvolávali jen na americkou kancelář v NY, která otevře ráno v devět, že do té doby nám nikdo z nich nemůže nijak pomoci.

K ránu jsme se v jediné otevřené restauraci sešli na lehkou snídani a pak jsme se rozhodli ještě před devátou prozkoumat terminál Delty, amerického partnera ČSA, na terminálu č. 3. Při čekání na vláček, který terminály spojuje, jsme viděli na obrazovce, že ráno v osm letí jejich letadlo do Seattlu. Tak jsme běželi na jejich stojánku a paní nám řekla, že má ještě pár volných míst, všechny další lety už jsou beznadějně vyprodány na celý víkend. No sláva, byli jsme zachráněni! Akorát paní z Delty potřebovala vědět, kdo ty letenky zaplatí. Kupodivu stála jedna „ jen“ 360 dolarů. Tak jsme několikrát volali do Prahy, tam nám pouze řekli, že to není v jejich pravomoci rozhodnout a že to musí rozhodnout ta pobočka v NY, která ovšem otevírá až v 9 ráno a pro nás byl nejpozdější možný nákup letenek v 7.15. To je ale absolutně nezajímalo, prostě se nedá nic dělat. Tak nám nezbylo nic jiného, než si ty letenky koupit z našich peněz a doufat, že nám je pak ČSA proplatí. Jinak bychom se na Aljašku včas stoprocentně nedostali… Dokonce si paní od terminálu Delty vzala k uchu i telefon a snažila se těm hovadům v Praze vysvětlit, že oni udělali chybu a měli by nám tedy ty letenky zaplatit, že žádné další volné lety celý víkend nejsou, ale zbytečně. Takže jsme za chvilku v ruce třímali námi zakoupené letenky (bohužel s označením SSSS – tedy zpřísněnou bezpečností kontrolou). Tak jsme se všichni zuli, nechali si kompletně probrat příruční batůžky a zkontrolovat na přítomnost výbušnin a mohli jít směr letadlo. Taky nám paní na přepážce slibovala, že podle informací v systému by měla být naše ztracená zavazadla na cestě, takže by odpoledne měla dorazit do Seattlu. Ještě jsme ty dobré zprávy zavolali Dančeti a mohli vyrazit na cestu.

Kolem půl deváté ráno amerického času (tedy půl třetí odpoledne pražského) jsme konečně vyletěli směr Seattle. To už jsme měli za sebou 33 hodin beze spánku a s napnutými nervy.

Já s Markétou jsme měly sedadla vedle sebe, Jirka ale seděl úplně někde vzadu u uličky, tak mu tam pořád někdo chodil Chvíli se nám podařilo i spát, ale většinu z více než 6-ti hodinového letu jsme se dívaly z okna a kecaly s Markétou o jejím ročním pobytu v Alabamě. V porovnání s evropskými aerolinkami jsou služby na palubě dost zoufalé. Sice každý pasažér má „svou“ televizi v opěradle sedadla před sebou, ale za sledování čehokoli se musí platit. A občerstvení? Horor – dostali jsme jen 2x napít a k jídlu sušenky a odporné rozinky, všechno zaručeně už asi půl roku čerstvé. Z okna jsme viděli docela dobře krajinu – střídaly se holé pláně a pustiny s relativně vysokými horami. Seattle je krásné město, z letadla jsme viděli luxusní čtvrtě u jezer, no nádhera! Taky je tam obrovský letecký provoz, už ze vzduchu jsme viděli šílenou frontu letadel na přistání. Přistávala snad každé 2 minuty.

Hned po přistání jsme šli pro jistotu zkontrolovat náš další let na Aljašku s United Airlines, vše bylo naštěstí v pořádku. Pak jsme šli na Deltu a začali shánět naše zavazadla. Prý o nich nikde nemají žádnou informaci a vůbec nemají tušení, kde by mohla být. Museli jsme jim je popsat, oni nám přidělili číslo složky a bylo. Tak jsme ještě z automatu zkoušeli volat na různé strany, jestli někdo něco o těch našich báglech neví, Jirka volal i na ten kontakt ČSA v New Yorku, ale vypadalo to, že o našem případu vůbec nic neví, i když nás předtím x krát ujišťovali z Prahy, že jim hned po otevření dají vědět.

Pak dorazila Dančetina a Markétina americká kamarádka Dita, bydlící v Portlandu se svým americkým manželem. Nastoupili jsme všichni do jejího červeného mustanga a vyrazili se někam najíst. Jirka poprvé využil navigaci – vypadá to, že nám bude užitečná. Zastavili jsme se v nějakém typickém americkém baru a dali si jejich první jídlo – sendviče a salát (samozřejmě asi s půl litrem prefabrikovaného dresingu), to vše doplněno odpornými bramborovými lupínky. Pak jela Dita znovu na letiště vyzvednout Danče a už jsme byli téměř kompletní!

Společně jsme pak všichni vyrazili na kratičkou projížďku po centru Seattlu.Trošku to tam vypadá jako v San Francisu (teda alespoň tak, jak si ho představujeme) – hodně kopcovaté, svažuje se to k vodě. Viděli jsme pár mrakodrapů a prošli se po nábřeží, ale dohromady tam nebylo nic zvláštního. Ale bylo moc příjemné letní počasí, což nás naplňovalo optimismem pro další pobyt na Aljašce.

Po příjezdu zpět na letiště jsme šli opět do kanceláře Delty, jestli už nevědí něco o našich zavazadlech. Stále nám všichni tvrdili, že vlastně vůbec nic neví, což nám připadá neuvěřitelné vzhledem k tomu, že je na všem čárový kód. Tak si to tam s nimi šla vyřídit Danča s Ditou. Taky jsme chtěli mluvit s manažerem a stěžovat si, ale všichni se před námi schovávali. Dušovali se ale, že jakmile budou mít nové informace, tak zavolají. Taky jsme dostali takovou taštičku poslední záchrany od Delty – polovina věcí v ní je úplně na prd (skládací hřebínek, odličovací prostředky atd.) Nejpoužitelnější je obal…

Do letadla jsme si ještě koupili vodu a jablka, Danče polévku v kelímku (americké aerolinky i při sebedelších letech nic kloudného nenabízejí) a po deváté hodině večer už jsme letěli. Téměř celou cestu jsme sice ve velice nepohodlných pozicích, ale přeci jen, prospali. Při příletu na Aljašku bylo z letadla vidět různé ledovce atd, svítilo sluníčko, bylo to prostě nádherné!

Přistáli jsme kolem půl dvanácté v noci, vyzvedli Dančetiny tašky a šli si pronajmout auto k přepážce National. Nejdříve to na nás pán zkoušek, že to bude stát bez pojištění asi 850 dolarů, což se nám nezdálo, tak to přepočítal asi na 613. To už odpovídalo ceně, za kterou jsme si auto někdy v lednu či únoru rezervovali. Pro jistotu jsme si taky připlatili pojištění zahrnující i napadení medvědem atd. za 19.90 za den. A dalšího řidiče za 4 dolary na den. Pak jsme ještě čekali na Mashu, tak jsme v mezičase volali našim, že jsme v pořádku a taky Dančetině kamarádce Janě pracující v Lufthanse, aby nám poradila, co máme dělat kvůli ztraceným zavazadlům. Byla ale sobota v noci, takže do pondělka se z Prahy asi nedalo moc udělat.

Pak jsme si šli vyzvednout vypůjčené auto – bílého Dodge Caravan. Tomu prvnímu nefungovala vepředu dobíjecí baterka, tak jsme si ho ještě vyměnili za jiný, úplně stejný, který měl ale méně najeto – jen asi 5.000 mil.

Zajeli jsme ke druhému terminálu vyzvednout Mashu, našli jsme si po poradě ubytování v motelu a vyrazili spát. Už bylo kolem druhé hodiny ráno a měli jsme toho opravdu plné zuby. Byli jsme z Prahy na cestě již více než 48 hodin jen s několika hodinami spánku v letadle a na letišti. Trošku jsme se cestou z letiště do motelu projeli po různých letištních ranvejích, ukázalo se, že ta navigace není neomylná… Ale dobře to dopadlo, s žádným letadlem jsme se nepotkali. Jen bylo evidentní, že úplná tma tu asi nikdy nebude.

Nakonec jsme se dostali zdárně do motelu. Byl nejlevnější, co jsme sehnali, ale přesto stál 157 dolarů na noc! Pokoj byl maximálně pro 4 (se dvěma „královskými“ postelemi rozměrů našeho dvojlůžka), nás se tam ale vpašovalo 5. Srazili jsme si postele propůjčovali čistá trička a prádlo, osprchovali se a zalehli. Pokoj jsme museli vyklidit do 11 hodin dopoledne, tak ať něco dospíme.