DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Denali NP – Wonder Lake

ÚTERÝ 4.7.

První noc ve stanu proběhla celkem dobře na to, kolik měl každý z nás místa. Budík jsme měli na půl sedmou, jelikož po osmé hodině nám odjížděl autobus k Wonder Lake. Po celém Denali NP se totiž nedá pohybovat autem, ale buď pěšky anebo jen autobusy parku, což jsou upravené školní autobusy natřené buď na béžovou (vozící turisty na okružní jízdu s průvodcem) nebo tmavě zelenou (vozící turisty, kteří si zarezervovali místo v některém z kempů uvnitř parku – stejně jako my). No a místa v autobuse je třeba si s dostatečným předstihem rezervovat. Celým parkem vede pouze jedna prašná cesta. Alespoň tímto způsobem se snaží zachovat jakousi rovnováhu celého systému a vyvarovat se drancování přírody davy turistů. Takhle se to krásně reguluje. I k pěším túrám po parku a případnému nocování v něm je třeba mít povolení od správy parku, ta se vydávají jen v omezeném množství.

V noci několikrát pršelo, tak byl náš stan úplně mokrý. Bohužel jsme ho mokrý taky museli složit. Sbalili jsme si každý svůj batůžek na 2 dny s rezervním oblečením a hlavně ochranou proti komárům, převlékli se, umyli a vyrazili na cestu k autobusové zastávce. Tam jsme dorazili kolem osmé a ještě jsme měli čas posnídat. Měli jsme kyblíček bílého jogurtu a různé sušenky. Před půl devátou dorazil náš autobus. Do zadní části jsme naskládali stan, spacáky a karimatky, které jsme měli jen tak na volno, jelikož se nám s sebou nechtělo tahat celé velké batohy. Náš řidič se jmenoval Frank Sutton a hrál si na velkého drsňáka – měl dlouhé tmavé vlasy v culíku, na sobě něco jako rančerskou uniformu – světlé kalhoty a zelenou košili a černou vestu. Hned po nástupu do autobusu nám připomněl, že v parku jsme my jen návštěvníky a podle toho se musíme chovat. Jakmile se zastaví na pozorování zvěře, tak si můžeme stáhnout okýnka, ale nesmí se mluvit, aby si zvířata nezvykla na lidský hlas. To se totiž pak třeba při setkání s medvědem ve volné přírodě může stát osudným. Taky jíst se musí pouze v autobuse, aby po nás nezůstaly odpadky. Pokud někdo nebude pravidla respektovat, tak ho Frank prostě vysadí a dělej si, co umíš.

Naše pětičlenná skupinka zabrala v autobuse hned první řady, abychom měli dobrý rozhled dopředu i do stran. Autobusy jsou dost staré – ty jejich typické školní, vždy jen lavice pro dva – s pásy na připoutání při cestě, jelikož to po té prašné cestě dost drncá.

Počasí se oproti předchozímu dni dost vylepšilo, sice nebylo azuro, ale nepršelo a bylo docela dost dobře vidět. Občas prokouklo i kousek nebe, čemuž jsme familiárně začali říkat modré fleky.

Prvních asi 15 mil až k Savage River vede ještě cesta asfaltová, odtud ale pokračuje dál jen prašná. Ještě nám tam jedna rančerka ve slušivé uniformě s kloboukem popřála hezký 4. červenec, no jo, dnes mají Američané největší svátek!

No a pak už všichni kolem sebe jako šílení začali hledat medvědy a losy a karibu, ale nějak nic nebylo. Až asi po hodině jsme dorazili na místo, kde nás Frank upozornil na to, že by tam mělo být víc zvěře. A opravdu jsme za chvíli zastavili a pozorovali krmícího se medvěda. Zase tak úplně blízko nebyl, takže nejlepší fotky měl Jirka, který má největší objektiv. Nejhorší zkouškou ale bylo stažení těch okýnek. V tom starém rozhrkaném autobuse to byl téměř nadlidský výkon, člověk si u toho málem vykloubil prsty. Ale podařilo se! Za chvíli se objevil další medvěd na druhé straně a pak ještě jeden spící a převalující se ve stráni. No a to bylo ten den z medvědů vše. Jak jsme postupovali parkem, stále se před námi objevovaly nové a nové výhledy. No prostě nádhera! Mezi jednotlivými horskými masívy se rozprostírala poměrně široká údolí s ohromnými říčními koryty. Teď v nich bylo jen málo vody a jen uprostřed, ale na jaře, když začne tát to obrovské množství sněhu, které od podzimu napadá, tak to musí být strašný hukot. Vše bylo krásně zelené, je vidět, že tu často prší.
Jak s námi autobus kodrcal, tak spadl z přihrádek nad hlavami Dančetin batoh. Frank nám zastavil, aby ho Danče mohla narvat zpět a Frank jí s ledovým klidem oznámil, že mu právě rozmačkala sendviče k svačině. Když jsme měli další plánovanou zastávku, tak ten batoh musela přendat na jiné místo. A od tohoto okamžiku se z Dančete a Franka stali úhlavní nepřátelé. Tedy alespoň pro Danče. Tak nás hned upozornila, že Frank pro své pohodlí cestuje bez trenýrek. No a až do konce cesty jsme měli o zábavu postaráno, Frank „Snake“ to měl spočítáno. Jediný, kdo to nezaznamenal a tudíž se s námi nemohl dělit o zážitky, byl Jíra.

Autobus dělal zhruba jednou za hodinu krátkou zastávku u rančerských stanic. Cesta parkem je dlouhá cca 150 kilometrů, náš kemp byl v parku ten poslední, vzdálen cca 136 kilometrů od vstupní brány.

Cesta docela rychle ubíhala, ale ze zvířat už jsme toho moc neviděli. Jen nám přes cestu přeběhl karibu a ze skály nás pozoroval svišť. Počasí se drželo dobře, občas prokouklo i sluníčko, ale vrcholek Mount McKinley jsme neviděli. Spodek pohoří byl odkrytý, ale hořejšky se topily v mracích. Kolem druhé hodiny odpolední jsme dorazily k Wonder Lake. Frank nás všechny vysadil a řekl, že největší jistotou toho, jak se dostat zpět k vjezdu do parku, je jet ráno autobusem, který z Wonder Lake odjíždí v 6.30. Všichni jsme si pobalili věci a vydali se si vybrat místo ke stanování v kempu. Ten byl na kopečku, jednotlivá stanová místa rozprostřena v nízké vegetaci, dost od sebe vzdálená, takže měl každý dost soukromí. Hned poté, co jsme se kvůli hejnům komárů oblékli do sítí a nastříkali deetem, jsme se vrhli do stavění stanu, který byl z předešlé noci pěkně promočený. Za chvíli nám ale krásně uschl. Pak jsme zasedli k obědu. Naštěstí tam měli takový velký moskytiérový stan, uvnitř kterého byl stůl a lavice a taky velkou kovovou spižírnu s důmyslnou petlicí na uschování všech věcí před medvědy. Takže jsme se v tom stanu naobědvali – chleba, salám (turkey) a sýr, jako moučník pak sušenky bebe. Hned po obědě jsme se vydali navlečeni do sítí na výlet. Nejdřív jsme obhlédli Wonder Lake, kde Jirka zjistil, že se mu rozbila paměťová karta od foťáku a tudíž jsme přišli o všechny nafocené medvědy. No a pak jsme se vydali na opačnou stranu, směrem k Mount McKinley do údolí ke stejnojmenné řece. Cestou jsme udělali několik skupinových fotografií a taky zdokumentovali nácvik obrany před útokem medvěda. Krajina okolo byla moc pěkná, chvílemi nám připomínala Šumavu. Mohlo to být tak 4 km než jsme došli k řece. Byla pěkně špinavá, proud byl docela silný. Celou dobu nás také otravovali komáři, takže se nám moskytiéra stala vítaným módním doplňkem. Cestou tam i zpět jsme potkali jen pár lidí, většinou ve skupinkách. Buď se stále bavili nebo si zvonili zvonečkem. To je vůbec nejlepší ochrana před medvědy. Úplně nejhorší totiž je, když člověk medvěda překvapí. Což se s tímto hlukem nemůže stát. Podobnou taktikou jsme se řídili při našich toulkách severem i my. Cesta zpět nám zabrala asi jen hodinu. Ještě jsme se znovu stavili u Wonder Lake, abych udělali některé snímky a pak už jsme se v kempu pustili do vaření večeře. Na našem věrném liháčku jsme si uvařili brokolicovou polévku a těstoviny. Snažili jsme se sedět venku, nejdřív jsme při vaření hráli karty, pak jsme se najedli, ovšem v souboji s komáry to bylo docela náročný. Nejradši bychom si nechali na hlavách ty moskytiéry, jenže to se zase pak nedá jíst… Takže hned po jídle následovala návštěva umýváren, i v této odlehlé oblasti tu byly splachovací záchody, ale jen studená voda. A pak nás komáři zahnali do stanu. Ještě jsme chvíli dál hráli karty – nejdřív prší, pak bedrníka, urovnali jsme se opět cik cak a šli spát. Ráno jsme se rozhodli jet tím prvním autobusem v půl sedmé, tak jsme chtěli vstávat v půl šesté.