DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Valdez – Whittier, Seward, Exit Glacier

PÁTEK 7.7.

V posteli jsme všichni spali jako zabití, takže jsme se vzbudili až kolem 8.45. Začali jsme se postupně připravovat na další cestu. Bohužel počasí se od předchozího dne příliš nezměnilo – nízká oblačnost, špatný rozhled, ale bylo přeci jen o něco tepleji.

Paní domácí nám dala na snídani k dispozici celou svoji kuchyň, tak jsme si uvařili čajíček, dali si cereálie s mlékem, toasty, muffiny atd. Před jedenáctou už jsme byli jakž takž vypravení na cestu. Poklidili jsme auto, dokonce jsme se snažili ho i trochu vymést a vyprášit. A vyrazili jsme k ferry terminálu. Cestou jsme jen zastavili u pošty a hodili všechny pohledy, co jsme večer napsali. Na ferry jsme prošli celkem složitou procedurou check – inu, kontrolovali nám pasy, na všechna zavazadla na palubě jsme museli mít cedulky atd. Trajekt nás moc příjemně překvapil, byl opravdu docela luxusní s pohodlnými sedačkami, kavárnou, sluneční palubou atd. Tak jsem se ještě vrátila do auta pro dobíječku a dobila si telefon, všude byly k dispozici zásuvky atd. Jirka se v podstatě na celou dobu plavby, což byly necelé 3 hodinky, uvelebil na tu zadní otevřenou palubu, rozložil si tam stativ a fotil. Sice jsme nenatrefili na velryby, ale máme orla a spoustu malých ledových ker. Bylo to opravdu zajímavé. S holkama jsme se tam na něj chodily dívat a nosily mu občerstvení.

Kolem třetí hodiny odpoledne jsme přistáli ve Whittier, jednom z nejhnusnějších míst, co jsme kdy viděli. Toto městečko začala za druhé světové války stavět armáda, a je to dost bezútěšné místo – jen pár oprýskaných a dost velkých domů, vypadajících značně opuštěně a vybydleně. Asi se na tomto dojmu taky podepsalo to špatné počasí. Náš jediný úkol byl se co nejdříve dostat odtud pryč. Jedinou cestou pryč je ale tunel, kde je jen jeden jízdní pruh, takže náš směr byl zrovna uzavřen, každý směr je otevřen jen půl hodinu. Pouštět nás začali v 16 hodin, měli na to složitý systém semaforů. Zdi uvnitř tunelu, který je přes 2 míle dlouhý, byly jen na hrubo opracované skály, žádná moderna. Krom toho je určen nejen pro auta, ale i pro vlaky, takže se jede vlastně po kolejích.

Když jsme z něj na druhé straně vyjeli, tak bylo počasí o moc lepší, svítilo i sluníčko a my se mohli kochat pohledem na různé hory a ledovce. Nicméně při našem příjezdu do dnešního cílového místa, Sewardu, už bylo zase spíš zataženo a nic moc. Naše první zastávka byla ve visitor centru, kde ovšem seděla nějaká úplná blbka, která nám vlastně nebyla schopná skoro nic říct. Aspoň jsme si tam vzali pár šikovných brožurek (na obálce jedné z nich byl nádherný medvěd skákající šipku do vody) a jeli do přístavu, kde jsme se chtěli informovat na plavby s pozorováním velryb a do moře klouzajících ledovců. Celé město opět působilo dost otřesným dojmem, bylo totiž v 60. letech kompletně zničeno zemětřesením o síle 9,2 stupně Richterovy stupnice a vlnami tsunami. Ale velké staveniště je to až dodnes.

V přístavu jsme obešli všechny cestovky až jsme si nakonec vybrali a rozhodli se si hned koupit lístky. I když jsme netušili, jaké má být vlastně počasí. Ale touha vidět velryby a ledovce byla obrovská. Navíc nám paní v cestovce tvrdila, že i nepříliš příznivé počasí nevadí. Masha se rozhodla, že s námi na tento výlet nepojede a radši půjde do knihovny dívat se na e-mail. Navíc jsme na kupón získali 10% slevu, takže nás ten výlet pro jednoho stál cca 124 dolarů, a to i s obědem.

Další zastávkou byl ještě supermarket, kde jsme nakoupili další pečivo, ovoce, vody atd. A pak jsme si začali shánět bydlení. Jelikož to bylo těsně před víkendem, tak bylo všude dost plno, navíc to teda nebyl žádný luxus – bez sprch, hned u silnice. Ale nakonec jsme si něco našli. Před námi na tom kempovacím místě musela bydlet nějaká pěkná čuňata, všude se tam válely odpadky, oblečení, stůl a lavice byly příšerně zadělané, no fakt horor. Tak jsme začali tím, že jsme si to tam hezky uklidili. Já s Dančetem jsme se pak vypravily zaplatit za stanové místo, což bylo řešeno formou samoobsluhy – to znamená u vjezdu do kempu si vzít na nástěnce obálku, na kterou se vyplní všechny nezbytné údaje o nás, o našem autě a také číslo stanového místa, které jsme si vybrali. Jedna část obálky se odtrhne a přidělá na dřevěný kolík, který je u každého stanového místa, do té druhé části obálky se vloží příslušný obnos peněz a zalepená se vloží do schránky. Naštěstí to za ty špatné služby nebylo drahé, kemp stál jen 8 dolarů. Pak jsme si uvařili večeři – tentokrát mexickou rajčatovou polévku a houbové fleky vylepšené párkem. I tak ale ty fleky stály za prd, ještě jsme na ně pro lepší chuť sypali podravku a lili hořčici. Jelikož bylo teprve něco po půl desáté a nám se ještě nechtělo spát, tak jsme vyrazili podívat se na další zdejší atrakci, ledovec Exit Glacier, což bylo ze Sewardu necelých dvacet kilometrů. Počasí bylo celkem slušné, spíš polojasno. Zaparkovali jsme auto a vyrazili procházkou k ledovci. Cestou jsme míjeli značky, na kterých bylo vidět, kam až ledovec sahal např. v roce 1917, 1956 atd. Zmenšuje a zkracuje se opravdu hodně rychle. K čelu ledovce jsme si vybrali poměrně náročnou cestu, museli jsme přeskakovat různé menší a větší potůčky a říčky. Masha s Dančetem měly jen tenisky, tak to bylo dost náročné. Museli jsme si stoupat na různé kameny, podávat si ruce, stejně jsme se ale trošku smočili. Ještě jsme pomáhali nějaké židovské rodině se dvěma kluky. Jejich mamka byla asi 3 x širší než taťka, tak jsme se báli, že nás strhne do vody s sebou, ale dobře to dopadlo. Ledovec byl opravdu zvláštní, je to fakt čistý led. Stoupali jsme podél něj vzhůru a pak jsme si dělali skupinová fota. Jirka chudák pořád pobíhal od stativu k nám, každý foťák měl ty časy na samospoušť jinak, takže musel podávat fakt atletické výkony.

Zpátky už se nám nechtělo jít tou samou cestou, navíc jsme objevili, že tam vede kousek vyhlídková trasa, tak jsme se na ni napojili. Dančeti se podařilo vyfotit krásný snímek, jak se pohybujeme v prostoru, před kterým je velká cedule DANGER a zákaz vstupu. Naštěstí nikde nikdo nebyl a my si ten výlet k ledovci fakt krásně užili. Navíc jsme zjistili, že jsou u parkoviště pěkné otevřené restrooms, tak jsme se tam umyli a převlékli do „pyžam“. Po půlnoci jsme dorazili do našeho kempu, dali si budíka na 6.40 a šli spát. Domluvili jsme se s Mashou, že může ráno spát déle a nemusí s námi vstávat a pak nás přijede ve 14.15 vyzvednout do přístavu po naší šestihodinové projížďce.