DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Seward – projížďka k velrybám a ledovcům, Homer

SOBOTA 8.7.

Vstávali jsme v 6.45, v rychlosti jsme se oblékli do toho nejteplejšího, co jsme kdo s sebou měli, sbalili jsme si ještě nějaké věci na cestu, připravili snídani, že si ji dáme na lodi a taky kartáček na zuby a pastu. Těsně po sedmé jsme pěšky vyrazili do přístavu. Počasí vypadalo celkem dobře, bylo spíš polojasno. Asi za deset minut půl osmé jsme dorazili do kanceláře Kenai Fjord Tours, udělali check-in a ještě jsme si prohlédli suvenýry a došli si na záchod na ranní hygienu, jelikož naloďování začínalo až v 7.30. Na loď jsme nastupovali mezi prvními. U vstupu na loď se nás ještě zeptali, zda chceme k obědu kuře nebo halibuta – všichni jsme si samozřejmě vybrali halibuta. Hned jsme začali hledat nejlepší místa k sezení a vybrali jsme si horní palubu hned u dveří na ochoz kolem lodi. Dali jsme si kafe a čaj, které byli k dispozici zdarma a posnídali banány, chleby s marmeládou a sušenky.

V osm jsme podle předpokladů vyjeli. Naštěstí loď (kapacita 150 lidí) nebyla úplně obsazená, tak jsme měli docela pohodlí. Náš kapitán se jmenoval Tim, byl to pořádný kus chlapa a hned nám začal vykládat, jak strašně je rád, že nás může vzít do toho parku, co všechno už v životě dělal a že tato společnost je první, která s plavbami v Sewardu začala, takže si může vybrat i časy výjezdů a vůbec všechno. Taky nám dával spousty rad k bezpečnosti – vždy se jednou rukou něčeho přidržovat atd.

Asi po půlhodince jízdy nám Tim oznámil, že máme menší problém s motorem a pak se ukryl do strojovny. Po chvíli vylezl a utrousil cosi o tom, že se možná budeme muset vrátit a jet jinou lodí. My jsme si jen pomysleli cosi o tom, že to by přesně odpovídalo našemu cestovnímu štěstí. Chvíli se v tom kutil Tim ještě vrtal a asi to opravil, jelikož jsme se najednou velkou rychlostí rozjeli kupředu. Za chvilku už ale Tim znovu přibrzdil, aby nám ukázal mořské vydry, kterým jsme po zbytek pobytu důvěrně říkali otry. Jsou hrozně roztomilé, z vody jim koukají jen hlavičky a ručičky a ploutvonožičky. 90% času tráví tím, že ve vodě leží na zádech a pozorují okolí, občas se přetočí a znovu relaxují. Zbytek času tráví sháněním potravy. Když si je všichni nafilmovali, tak jsme vyrazili dál. Počasí se neustále zlepšovalo, už nám skoro pálilo sluníčko. Kolem nás ubíhala krajina, vyjížděli jsme ze zálivu na volnější moře. A jelikož pěkně profukovalo, tak to znamenalo se také pořádně přiobléct – čepice a několik vrstev mikin a bund. Tam nás čekalo první setkání s velrybami. Hezky se tam proháněly, vystřikovaly vodu, máchaly ploutvemi… No měli jsme zážitek, i když od nás byly relativně daleko. Takže solidní snímky bude mít jen Jirka, ostatní mají jen takové malé ocásky v moři vody. Pokračovali jsme do zátoky, kde bývá spousta lososů, takže je velká šance, že tam budou i velryby. To, že je ve vodě velryba, se prý velmi lehce pozná podle toho, že je v tom místě spousta ptáků. A vypadalo to, že Tim velryby kousíček od břehu našel. Jeho pomocnice, patrně specialistka na velryby, říkala, že tam jsou i mláďata a různé druhy velryb. Tak jsme natáčeli a fotili, velryby stříkaly, plácaly ploutvemi a máchaly ocáskama. No paráda.

Pak jsme pluli dál kolem lvounů a tuleňů a ostrůvků plných ptáků – papuchalků a jiných. Papuchalkové se nám strašně moc líbili, mají krásné oranžové nožičky a žlutočervené zobáčky, bílou náprsenku a jsou strašně rychlí, takže je děsný problém je zachytit. Pak už nám podávali oběd – lépe řečeno jsme si šli každý k pultíku vyzvednout 3 obalené a usmažené kousky halibuta, kalíšek s citrónovou šťávou, majonézou a nějakou barbecue omáčkou, k tomu bramborové lupínky v pytlíku a jablko. No, docela se po jídle zaprášilo, naštěstí jim nějaké porce zbyly, tak jsme si mohli ještě přidat. Po obědě jsme se už pomalu začali blížit k ledovcům klouzajícím do moře. Cestou jsme na plážích viděli ještě asi 2 medvědy (nechápu, jak se tam vůbec dostali přes všechny ty skály a ledy) a pak už jsme se ocitli před ledovcem. Byla to obrovská masa ledu, bylo slyšet, jak to v něm praská. Měli jsme štěstí, viděli jsme odpadnout pár kousků. Po dopadu do vody se s malinkým zpožděním vždycky ozvala příšerná rána, jako hrom při bouřce. A to neodpadaly nijak obrovské kusy. Než se sníh promění v ledovec, tak to trvá nejméně 10 let. Tím, že jsou vločky z velké části tvořeny i vzduchovými bublinkami, které pak zůstávají i v ledovci, tak se tvoří jeho modrá barva. Tedy velmi zjednodušeně řečeno. Na zpáteční cestě jsme ještě pozorovali lvouny a jinou mořskou zvířenu a náš kapitán Tim nám slíbil, že ještě zkusí zabrousit na místo, kde bývají orcy. Tak nás zase poodvezl na otevřenější moře, dostali jsme čerstvě upečené čokoládové sušenky a Tim už oznamoval přítomnost velryb. Sice to nebyla orca, ale zase keporkak, ale byla opravdu hodně blízko a strašně hravá. Mávala ploutvema, skákala, chrčela, předváděla se nám opravdu krásně. Navíc kolem ní plula stále i jedna malá lodička, tak z ní to měli opravdu z první ruky. Všichni jsme stáli nachystáni s foťáky a kamerami, ale jak se naše loď tak trochu kymácela a velryba se taky nevynořovala zrovna tam, kam jsme měli namířeny objektivy, tak bude spousta záběrů dost špatných. Úplně nadšeni ze setkání s velrybami jsme dorazili ve 14 hodin zpět do přístavu. Byl to opravdu jeden ze životních zážitků. Vidět ty obrovské tvory, které se nám předvádějí, skáčou spoustu metrů vysoko, zpívají nám, mávají nám, to je nádhera! Masha už tam na nás čekala – celé dopoledne strávila jen v knihovně na internetu a nakupováním suvenýrů. Ale taky sbalila celé naše kempové místo, tak jsem se už nemuseli zdržovat a mohli vyrazit na další cestu.

Ze Sewardu jsme vyrazili směrem na Homer a ještě jsme se cestou zastavili na nějaký trail. U vstupu na stezku je vždycky jakási „návštěvní kniha“, kam se má každá skupinka zapsat. Píše tam kdy vyráží na cestu, kolik jich jde. Pak po návratu zase připíše v kolik se vrátili, co cestou viděli a jak se jim trasa líbila. Podle toho jsme zjistili, že ten námi vybraný trail není zrovna hojně navštěvován. A že tam někteří před námi viděli moose nebo i medvědy. Pomalu jsme se vydali na cestu. Stezka poměrně dost strmě stoupala. Asi po kilometru či dvou jsme dorazili ke zbytkům sněhu, přes které jsme se dostali dál na stezku. Teď už vedla spíše otevřenou krajinou, hodně vysokou trávou a křovím a navíc jsme kolem cesty narazili na několik čerstvých a hodně velkých hoven. Tak jsme se snažili hlasitě se bavit, Danče zpívala a hulákala. Ale přeci jen se nám to dvakrát nezdálo, tak jsme se rozhodli vrátit. Že třeba ještě zkusíme nějaký jiný trail a přesuneme se blíž naší další zastávce, Homeru. Cesta ubíhala rychle, tak jsme se rozhodli dorazit až tam. Danče zavolala do toho kempu, který jsme měli rezervovaný až na další den, jestli můžeme přijet už dnes a šlo to. Tak jsme už v klidu pokračovali dál. Ještě jsme se cestou zastavili ve Fred Mayers na náš klasický nákup – pečivo, salám, sýr, preclíky, voda… Taky jsme tam koupili nějaké suvenýry – trička, ponožky a našeho aljašského maskota – nádherného losa s čepicí a šálou. Jen jsme se nějak nemohli dohodnout na jméně.

Počasí bylo pěkné. Stavili jsme se taky na nějakých vyhlídkách, jelikož na pevnině směrem ke Katmai bylo vidět několik sopek. Sice v oparu, ale přeci.

Po osmé hodině večer jsme konečně dorazili do Homeru. Ještě jsme zastavili nad městem na vyhlídce, přes záliv bylo vidět krásné hory v parku Kachemak Bay, svítilo sluníčko, všude krásné květiny, výhled na Homer Spit – dlouhý písčitý výběžek do zálivu, bylo to moc krásné. Jak jsme ale začali sjíždět dolů, už se nám Homer tak moc nelíbil. Dostali jsme doporučení jet až na konec výběžku Homer Spit, že tam je to prý úplně nejlepší. Jenže výběžek se pomalu začal jevit jako skládka, všude bordel, žádná zeleň a stromy, jen vraky aut, lodí, kamení a písek. Ještě jsme minuli pár domků s různými obchody a cestovkami a už jsme byli v našem kempu. Zděšení bylo veliké. Představovali jsme si krásný kemp u moře, ale tady bylo spousta RV – tedy obytných aut a la USA – tudíž obrovských, všechno těsně u sebe. Po domluvě s pánem z recepce jsme si našli místo u pláže, tedy na kamení. Ještě jsme se museli dohadovat s našimi sousedy – bandou pokérovaných dlouhovlasých pobudů, ať z toho našeho místa odstraní svůj stan. Z druhé strany byla naším sousedem příšerná rodinka, jejich mamka se sotva vešla do kempingové židle rozměrů pohovky s nápisem „big one“. Taťka a dvě umolousané děti (chlapeček se hned při večeři pozvracel, asi v první minutě našeho příjezdu, holčička si hrála s kamínky a pořád se nás ptala, jak se jmenujeme, že ona je Faith). Když jsem viděla tu hrůzu našeho ubytování, smrad ohně a to, že nás všichni naši sousedi pozorují jako na divadle, tak na mě padla docela deprese. Určitě jsem nebyla sama. Postavili jsme si na kamení náš stan a pustili se do vaření hrachové polévky. Jen škoda, že jí Masha značnou část před dovařením vylila.

Při večeři jsme debatovali o tom, že další noc v tomhle kempu už určitě nezůstaneme. Navíc byl úplně nejdražší z celého našeho pobytu (26 dolarů) a nabízel dost hrozné služby. Nádobí se mylo u takového kohoutku mezi sbírkou harampádí, no hrůza. Jediný hezký pohled byl na moře a hory na protějším břehu. Večer jsme si ještě před spaním ve stanu prohlédli fotky a videonahrávku velryb a zmoženi nádhernými a nevšedními zážitky jsme šli spát.