DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Russian Falls, Russian Lake, Hope, Girdwood, Anchorage

PONDĚLÍ 10.7.

Vzbudili jsme se relativně brzy. Hned jsme Mashe sdělovali naše večerní zážitky s grizzlym a po snídani jsme vyrazili na trail k Russian Falls a Russian Lake. Check-out z kempu měl být do 11 hodin a my jsme už nechtěli mít nic do činění s tím joudou „I wish I could“. Po osmé jsme tedy zaparkovali auto u začátku trailu, což bylo uvnitř areálu kempu, a vyrazili. Počasí bylo pěkné, svítilo sluníčko, ale bylo relativně větrno. Cesta vedla chvíli lesem, chvíli pasekami, pak podél řeky až k vodopádům. Spíš než vodopád to byly peřeje. Po chvilce rozkoukávání jsme ve vodě začali rozeznávat stovky a stovky lososů, pozorovali jsme, jak různě vyskakují, dokonce se nám to podařilo i zachytit na kameru a foťák.

Pak jsme se vydali kousek zpět a asi po kilometru odbočili na druhou stezku k Russian Lake. Ta vedla takovou loukou s bujným porostem, ale všude byly vidět pahýly ohořelých stromů. Na naučné tabuli jsme si přečetli, že se to dělá záměrně, jelikož tohle nízké čerstvé mají rádi losi. Takže kvůli nim. Rozhlíželi jsme se pořád kolem, jestli náhodou nějakého „moose“ neuvidíme, ale bohužel. Jen jsme viděli relativně čerstvé bobky. Míjeli jsme krásné alpské rozhledy, v dálce další ledovce, no krása. U jezera jsme si pak udělali takový malý piknik – tuňáka, rajčata, mozzarelu, preclíky. A vydali se na cestu zpět.

Pořád jsme se dohadovali, kolik že kilometrů jsme to vlastně nachodili, jelikož na Aljašce to je s tím značením všelijaké. Nějak jsme se nemohli dohodnout, ale asi to bylo víc jak 10. Tak asi poslední 2 kilometry jsme už potkávali víc lidí. Byli jsme rádi, že jsme vyrazili ráno tak brzy a měli skoro celou stezku jen pro sebe. K autu jsme dorazili až po jedenácté a rozhodli jsme se, že ještě zkusíme znovu zajít k soutoku řek, jestli tam náhodou nebude náš kámoš grizzly. Nebyl a tak jsme vyrazili dál. Báli jsme se, že nás u vchodu znovu budou chtít zkasírovat, protože jsme přetáhli check-out, ale naštěstí nás !I wish I could“ nechal projet. Tak dobrý.

Naše další cesta vedla do Hope, kde jsem se těšila, jak si narýžuju zlato a skoncuju s chudobou. Cestou jsme ještě udělali pár zastávek u Kenai River, abychom se pokochali její krásnou modrozelenou barvou. Jirka nás pak dovezl až do Hope. Naše představy na základě článků z prospektů a realita se velmi prudce rozcházely. Hope byl velmi mírně řečeno příšerný zapadákov. Pár domků, asi hodně starých (podle průvodce je to staré zlatokopecké městečko z konce 19. století, kde stále ještě ty staré domy slouží). Šíleně tam všude foukalo, ale to nás neodradilo, zaparkovali jsme a vyrazili na průzkum. Narazili jsme na starého zlatokopa, který tam právě nějaké rodince s malým klukem ukazoval, jak se rýžuje zlato. Tak jsme se k nim přidali a chvíli je pozorovali, já to i natáčela. Zlatokop byl dost ošuntělý, strašně šišlal, takže mu nebylo příliš dobře rozumět, no dost zvláštní existence. Podél dalších starých baráků jsme se vydali „hlavní třídou“ (dohromady něco kolem deseti domů) k jedinému otevřenému obchodu se suvenýry v naději, že tu nějaké nakoupíme. V obchodě měli opravdu pestrou všehochuť věcí, až oči přecházely. Místo pohledů pár fotografií, příšerné magnety, vyřezávané kosti, fotky rodiny paní majitelky obchodu, šperky, zlaté valouny atd. Sama paní majitelka byla perla – přírodní úkaz. Pořád mlela a nebyla k zastavení. Že jestli je nám už 21 let, aby nám mohla nabídnout svůj domácí likér (že prý zrovna já na ně vůbec ani nevypadám – asi neměla chudák brýle), ať jí připomeneme, že musí večer pracovat, ať jdeme určitě do muzea Hope, že ona tam při každé návštěvě narazí na něco nového a neobvyklého atd. atd…

Když už jsme byli v tom zlatokopeckém městě, tak jsem si tam aspoň koupila za 10 dolarů zlatý prach. No a paní mi k němu přidala svou oblíbenou „fancy card“, kterou dává všem, kteří si u ní koupí zlato. Byla to naprostá příšernost – sama paní majitelka seděla na koni, otěže v puse, přes rameno pušku a vedle ní medvěd. No a uvnitř povídání o ní. Dokonce i s internetovou adresou. To už jsme ale prchli zpět do auta a rozhodli se jet dál směrem do civilizace, a to do oblíbeného výletního místa Girdwood. Opět to v průvodci hrozně vychvalovali. Tak jsme si říkali, že bychom se tam rovnou mohli někde ubytovat, jelikož to byla naše poslední noc na Aljašce, dobře se vyspat, vysprchovat, zabalit…

Masha našla v Lonely Planet nějaký hostel, tak tam hned zavolala a prý pro nás mají volno. Chvilku jsme bloudili, ale nakonec jsme hostel našli. Bylo to v obyčejném baráku, vlastně jen 1 místnost se 3 trojpalandami. Mladík, kterému to patřilo, nás tam nechal, že můžeme využít koupelnu, kuchyň, co budeme chtít. Chtěl 15 dolarů za osobu, ale mohli jsme mu tam peníze nechat a neplatit hned. Pak odjel někam do práce, že přijede později. My jsme se rozhodli ještě rychle sjet koupit něco k jídlu a třeba se porozhlédnout po nějakých suvenýrech, že pak už budeme jen v klidu relaxovat. Byli jsme všichni dost unaveni, Danče byla nějaká nakřáplá, něco na ni lezlo. Suvenýry byly všude dost děsné. Dokonce jsme zavítali i do jediného místního luxusního hotelu, ale nic jsme nekoupili. Akorát jsme zjistili, že všude tolik proklamovaná lanovka stojí za prd. Jirka napsal pár mailů a pak jsme ještě zajeli do jediného místního obchodu. Opět jsme měli závažnou debatu na téma co budeme vařit, nakonec jsme se všichni kromě Mashi shodli na špagetách. Vzali jsme hned dvoje, taky rajčatovou omáčku, sýr a párky. U pokladny byl nějaký kluk samá modřina a monokl, asi se někde porval. No prostě divné místo.

Po návratu do našeho hostelu jsme zjistili, že je tam nějak podezřele moc aut a taky už skoro na všech postelích byl papírek Reserved a dost lidí. Tak jsme z toho byli dost zmatení a šli jsme hledat toho mladíka – majitele. No a ten nám řekl, že podle pravidel, která tam má vyvěšena, jsme si měli ty postele taky popsat a že to je teda blbý a že teda nemá volno. No byli jsme jak v Jiříkově vidění. Tak jsme se sebrali a se zbytkem sil se vydali do Anchorage. Zavolali jsme do našeho oblíbeného hostelu, kde jsme strávili druhou aljaškou noc, naštěstí měli volno. Takže volba byla jasná. Dostali jsme krásný velký pokoj pro 6 lidí, takže jsme si v pohodě mohli nanosit všechna zavazadla z auta a začít velké balení. Akorát Dančeti bylo blbě, byla hrozně unavená a bolelo ji v krku. Uvařili jsme si ve společné jídelně a kuchyní večeři – květákovou polévku – jednu z nejlepších za celý pobyt, špagety a čaj. Měli jsme velké oči, takže jsme ty dva sáčky špaget nemohli sníst a nechali jsme je tam k dispozici, kdyby měl někdo z dalších obyvatel zájem. Masha a Jirka šli psát maily do Marriottu, já probírala prospekty, které vezmeme domů a které tam necháme a taky psala deník. Ostatní vytuhli ještě před devátou večerní.