DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Seattle, Olympic NP, přejezd ke sv. Heleně

ČTVRTEK 13.7.

Danče + Irena

Opět probíhalo intenzivní kurýrování… Takové hosty v Marriottu asi už dlouho neměli – po pokoji všude naše karimatky, spacáky, batohy a vyházené věci, já zachumlaná ve spacáku, obě v teplákách s priznicovým obkladem zhotoveným z igelitek a hotelových osušek, no prostě paráda! Bohužel nám nebylo příliš líp, takže původní plán jít se projít po městě ztroskotal a my se hlavně snažily, abychom se daly do takového stavu, že bude možné, abychom v pátek pokračovaly s Markét a Jirkou dál… Obě jsme si proto začaly brát antibiotika, která jsme naštěstí měly s sebou. Ta moje byla sice původně na zuby, takže asi ne ta nejvhodnější, ale lepší než nic…

K večeru jsme dokonce začaly mít i trochu hlad, ale nebylo možné vyrazit někam nakoupit, takže jsme se rozhodly si objednat něco na pokoj. Já si vybrala cibulačku a Danče nějaké těstoviny. Chudák ten nažehlený pán, který nám je na stříbrném podnosu s poklopem přinesl, asi se nestačil divit. Po zaplacení rychle vycouval ven a my si mohly hezky v postýlce začít pochutnávat. Bohužel jídlo nakonec nebylo nic moc, polévka byla příšerně přesolená, těstoviny nic moc, takže jsme to ani nedojedly. Tak jsme to zase vystrčily před dveře, přičemž jsme si jednak málem zabouchly dveře, jednak to málem všechno vyklopily a do toho zajistily komický zážitek pro nějakého hosta z našeho patra.

Večer jsme se dívaly na stylový film – Samotáři v Seattlu. Taky se ozvala Markéta s Jírou – že ráno přijedou a pak budeme pokračovat dál v naší cestě. Dívaly jsme se na počasí v Yellowstonu, mělo by tam být docela pěkně.

Markéta + Jirka

Probudili jsme se brzy ráno, zabalili mokrý stan (který by stejně nikdy na tomto místě neuschl) a vypravili se směrem k pobřeží tichého oceánu. Z cesty vedoucí k jihu jsme odbočili u místa zvaného Forks a dojeli až do vesnice La Push. K pobřeží jsme museli dojít pěšky přes nevelký deštný les, kterým měla vést oficiální stezka. Zaskočila nás však informační tabule se sdělením, že toto území nespadá pod pravomoce federální vlády a je soukromým majetkem indiánů, tudíž je na toto území vstup zakázán. Po krátkém váhání jsme přesto vyrazili po původní stezce a doufali, že nebudeme zatčeni nějakým indiánským šerifem. Jelikož jsme cestou potkali několik dalších skupinek, zřejmě se nejednalo o nějaký striktní zákaz. Později jsme se dočetli, že je to důsledek nějakého místního sporu vlády a indiánů o neuznané území rezervace.

Stezka vedoucí lesem nebyla dlouhá a nám se asi po 20ti minutách odkryl pohled písčitou pláž a na tuny naplaveného dřeva, které zde podle pokročilého stupně rozkladu a opracování leželo již dlouhou dobu. Procházka po jemném písku byla více než příjemná. Hučící příboj tříštil vlny o ostrá drobná skaliska, která vystupovala z mělké vody a lemovala pobřeží na několika místech. Narozdíl od vzduchu však voda byla studená, takže jsme v ní smočili jen konečky prstů.

Po návratu k autu jsme pokračovali dále na jich a naším dalším cílem byl vulkán Sv. Helena. Cestou jsme ještě přibrzdili u největšího cedru na poloostrově, do jehož vykotlaného kmenu jsme se s Markétou vešli oba. Po silnici 101 jsme se dostali až k dálnici na Portland a po ní pokračovali až na odbočku ke Sv. Heleně. K ní jsme dorazili až za tmy. Cesta byla dost nepříjemná, stoupání, zatáčky, mlha a několikrát jsme se dostali málem do kolize s jeleny, kteří v noci přecházeli silnici. Když jsme se konečně dostali k návštěvnickému středisku, bylo pochopitelně zavřené. Protože v okolí nebyl žádny kemp, rozhodli jsme se přespat přímo na parkovišti. Bylo to trochu dobrodružné, protože spaní v autech je zakázáno. Markéta se rozhodla spát přímo v autě, protože nedůvěřovala blízkému okolí, ze kterého vycházely opravdu podivné zvuky. Já jsem byl o něco odvážnější a rozhodl se spát na zemi vedle auta. Noc to byla skutečně zajímavá. Několikrát jsem byl probuzen dupáním ve křoví, které bylo až nepříjemně blízko. Jsem rád, že jsem se nedozvěděl, co to tam chodilo. Za tyto útrapy nás čekala ráno odměna v podobě překrásného pohledu na Sv.Helenu a její okolí. Majestátně se tyčila z ranní mlhy nad údolím. Teprve nyní jsme zjistili, že cesta kterou jsme v noci jeli je obklopena kilometry mrtvého lesa a spadaných stromů. To vše je dílem Sv.Heleny, která v roce 1980 vybuchla a smetla vše živé, co jí stálo v cestě. Při explozi, která si vyžádala 57 lidských životů, se utrhla celá třetina horní části hory a byla vržena do údolí. Při zpáteční cestě jsme museli ještě několikrát zastavit a mlčky přemýšleli o té síle, která změnila tvář krajiny na několik desítek let.