DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Seattle, Olympic NP

STŘEDA 12.7.

Noc jsme v podstatě strávili v letadla na cestě za Anchorage do Seattlu. Odlétali jsme až po půlnoci, cesta byla náročná. Naštěstí nás docela šikovně rozesadili, že já s Dančetem jsme seděly spolu a Markéta s Jírou vpředu, takže bylo menší nebezpečí, že bychom je nakazily.

Let jsme s Dančetem snášely relativně blbě, bylo nám fakt špatně. Přistáli jsme někdy po páté ráno a první bojový úkol hned po přistání byl jasný – pronajmutí auta na další cestu. Jelikož na letišti bylo ještě docela mrtvo, tak nefungovaly ani ty pobočky půjčoven přímo v hale a museli jsme se všemi našimi zavazadly naloženými na vozíčku za 3 dolary procestovat půlku letiště a parkingu, než jsme to našli. Byli jsme po cestě pěkně zmlácení, navíc nám to množství báglů a tašek z vozíku neustále padalo, nacpat se s tím vším do výtahu byl taky zážitek.

Tentokrát jsme měli auto pronajaté přes Alamo. Byl tam jeden takový šikmooký jouda, patrně zcela neschopný. Při pohledu na tu šílenou kopu našich zavazadel jsme si říkali, že nebude asi tak úplně jednoduché to všechno do auta narvat. Pán z půjčovny nám řekl, že naše auto je vhodné pro 3 pasažéry a 2 zavazadla. No jo, holt jsme ho rezervovali v únoru, kdy jsme byli jen 3 účastníci zájezdu… No, nakonec jsme byli čtyři a k tomu zavazadel asi 7. Takže mírný nepoměr. Nejdřív se Danče s Markét a Jirkou vydali si auto prohlédnout, ale na místě, kam nás maník poslal, nic nebylo. Tak pak ještě nasliboval, že nám dá větší auto než jaké máme zaplacené, když jsme z té České republiky a on nám tak fandil v tom fotbale na mistrovství světa. Pak nás ještě donutil zaplatit pojištění a když jsme chtěli další řidiče, tak jeden stál na den 8 USD. Takže jsme v tom oficiálně nechali Jirku samotného. Stejně se budeme střídat, ale zadarmo! Jen to bude vyžadovat dodržování pravidel, jelikož kdyby nás zastavili policajti, mohli bychom s tím mít problémy.

Pak nám auto přistavili přímo před vchod v podzemních garážích a my jsme začali řešit šílený problém-kam s tím vším. Nakonec jsme se my i všechna zavazadla nějak do auta nacpali, Jirka nastavil navigaci a vyrazili jsme do hotelu Marriott v centru Seattlu, který měl být na další dva dny mým a Dančetiným útočištěm na zotavenou. Naštěstí má Danče kamarádku Ditu, jejíž manžel pracuje v této síti hotelů, takže nám dojednali slevu a nás to stálo jen 68 dolarů na noc.

Tam jsme byli někdy před osmou ráno. Naštěstí měli volný pokoj (nekuřácký), tak jsme se hned mohly ubytovat. Skoro všechno jsme vynosili z auta, udělali probírku toho, co tam necháme a co si Jirka s Markétou vezmou s sebou, dali všichni čtyři sprchu a já zalehla.

Danče + Irena

Danče šla ještě nakoupit a přinesla nějaké ovoce, pití a pečivo a sýr. No a pak jsme my dvě už jen zalehly a spaly. Naneštěstí naproti nám probíhala velká rekonstrukce obytného domu, takže nás skoro celý den rušil čilý stavební ruch. Taky jsme psaly maily, volaly našim a hlavně se intenzivně kurýrovaly. Potily se (já ve spacáku, jelikož jsem měla záchvaty zimnice), vařily si čaj (naštěstí jsme tam měly takový malý překapávač na kafe, který jsme využívaly k ohřívání vody) a čuměly na telku. Takových přiblblých pořadů už jsem teda fakt dlouho neviděla! Snažily jsme se dívat na nějaké filmy, dneska to byl Titanic…

Jinak jsem učinila poznání ohledně nových metod ryze konzumní americké společnosti – reklamy jsou vkládány vlastně hned po úvodních titulcích. No a když pořad skončí, tak hned bez reklam a přerušování plynule začne ten další, aby lidi nalákali, no a až po jeho začátku dají reklamy. Reklamy jsou úplně na jiné věci než jsme zvyklí u nás (žádné jogurty, prací prásky, kafe, toaletní papír atd…) – jen reklamy na to, co všechno si člověk může koupit na splátky a jak vlastně nemusí hned nic platit a jen za 99 dolarů měsíčně může mít třeba pěkné auto. Pak je zase reklama na to, jak jsou všichni příšerně zadlužení a nestáčejí splácet. No a jako na zavolanou je tu nějaký poradce, který mu se vším pomůže a zajistí splácení všech úvěrů. Další reklama je pak na tu hrozně nezdravou fast foodovou stravu, jak je to všechno čisté, přírodní a zdravé. No a pak taky reklama na to, jak jsou lidi hrozně tlustí a můžou si koupit dietu, kde můžou jíst vlastně všechno, co chtějí (hlavně každý den skoro neomezené množství čokolády) a budou u toho krásně hubnout. Další reklama je pak na to, jak nějaká finanční skupina tomu, kdo je v nesnázích, půjčí okamžitě kolik peněz bude chtít a taky mu zajistí zastupování například u soudních sporů a když náhodou ten člověk prohraje, tak po něm vůbec nebudou chtít, aby jim splatil ty peníze, který mu oni před tím dali. No, fakt by mě zajímalo, kdo tomu může věřit. Dorazila nás ovšem reklama, kde nějaký pán pohřebním hlasem vyzývá všechny, kterým je dejme tomu přes padesát, aby si odpověděli na následující tři otázky: nedlužíte někomu peníze? Kdyby se s vámi něco stalo, kdo za vás bude dlužné peníze splácet? Máte dostatečné peněžní rezervy, abyste si mohli dopřát úhradu zdravotní péče, kterou budete na stará kolena potřebovat? No a máte vůbec ušetřené peníze na svůj vlastní pohřeb (náklady se pohybují kolem 7 tisíc dolarů) – pokud ne, tak si neváhejte uzavřít nějaké spoření… Takže to je v kostce vše, na co můžete v americké televizi vidět reklamu…

Markéta + Jirka

Irču s Danou jsme opustili v dosti zuboženém stavu doufajíce, že během těch dvou dnů se dají dohromady. Naše cesta směřovala na poloostrov Olympic za krásami deštného lesa. Od hotelu jsme vyrazili k přístavu, odkud odplouval trajekt. Díky naší geniální a všeznalé GPSce jsme našli molo bez sebemenších problémů. Za auto a dvě osoby jsme zaplatili dohromady ??? USD a zařadili se do fronty ostatních aut. Během čekání se celkem slušně rozpršelo, ale to je holt pro tuto podnebnou oblast normální. Při plavbě se nám naskytl nádherný pohled na celé centrum Seattlu se všemi svými mrakodrapy. Po vylodění jsme pokračovali dále vozem směrem na Port Angeles do centra Olympic parku.

Naše první zastávka byla v návštěvnickém centru u Port Angeles, kde jsme nabrali potřebné mapy a informace. Následně jsme se vydali do Sol Duc kempu, kde jsme zbudovali naše obydlí a hned se vydali na výlet do nitra deštného lesa. Byli jsme ohromeni, sytá zelená barva se nacházela všude kam se člověk podíval. Z větví visely jak zelené provazy nejrůznější rostliny - paraziti žijících v symbióze se stromy. Kmeny stromů a skály byly pokryty mechovými koberci. Všude po zemi se válely tlející zbytky kmenů a větví přesně tak, jak sem spadly před měsíci. Nikdo nic záměrně neodklízí... Vše je zahaleno jemným oparem, vzdych je teplý a neustálé vlhký a jemný déšť bez přestání omývá koruny stromů... prostě atmosféra skutečného deštného lesa. Člověk pomalu nemohl vytáhnout ani fotoaparát, aby nebyl ve vteřině mokrý.

Toto podnebí má i svá negativa, nic vám neuschne. Ručník do kterého se utřete ne a ne uschnout. Nádobí, které umyjete po jídle je neustále mokré. Večer jsme ještě navštívili nedaleké lázně s horkými prameny. Nebyly sice tak pěkné jako v Chena Hot Springs na Aljašce, zato tolik nesmrděly.