DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Grand Teton NP, Jackson, Salt Lake City

PONDĚLÍ 17.7.

Ráno jsme si hned po snídani a sbalení všech věcí a jejich napěchování do auta jeli dát sprchu. Sprchy byly za výjezdem z kempu. Krom centra na sprchování tam bylo i centrum na praní atd. Problémem bylo, že se za sprchu platilo čtvrťáky, za 3 minuty to byly dva dolary, takže 8 čtvrťáků. Nemohli jsme jich dát dohromady dost, ale nakonec to nějak dopadlo. Navíc Markéta ve své kabince jich našla celou hromadu, takže na tom ještě vydělala! My tři holky jsme si našly kabinky vedle sebe, abychom si mohly půjčovat mýdla, šampóny, holítka atd. No, zvládly jsme to v pohodě. Vylezly jsme jako vyměněné. No a pak už jsme si v navigaci nastavili Jackson.

Po několika kilometrech jsme vyjeli z parku, ještě jsme se povinně zastavili u té tabule s názvem parku – byl tam zase nával, navíc se tam sjel zájezd z geriatrie – důchodců nepočítaně!

Po pár kilometrech jsme zase stavěli, tentokrát u vstupní tabule do dalšího národního parku – Grand Teton. Yellowstone a Grand Teton jsou od sebe vzdáleny jen pár kilometrů, ale jsou úplně rozdílné. Grand Teton spíš připomíná Alpy. Zase jsme si vzájemně udělali snímky s partou důchodců a po pár kilometrech zastavili u jezera Jackson Lake u prvních panoramat.

Vzali jsme si nějaké ovoce, tyčinky, studené kafíčko od Starbucks a šli se kochat. Dostatečně „vykochaní“ jsme pokračovali dál a dojeli až do rančerské stanice. Tam nám v podstatě řekli, že park projedeme za chvíli, doporučili nějaké vyhlídky, ze kterých je možné pozorovat ten hlavní masiv a koupili jsme nějaké pohledy.

Vyrazili jsme na doporučovanou vyhlídku na Signal Mountain, což bylo serpentýnami několik kilometrů. Ovšem výhled nás dost zklamal. Celé panorama nebylo vůbec vidět, navíc tam dost stínily stromy, no prostě nic moc. Takže jsme se vrátili na hlavní a pokračovali v cestě parkem. Pak jsme ještě zastavili v pár obchodech se suvenýry, kde jsem nakoupila nějaký drobnosti - moosí bobky (kafe v čokoládě, což jsme kupovali loni s Dančetem v Kostarice), formičky na cukroví ve tvaru moose (losa) a taky krásný přívěšek a náušnice, vše moosí….

Cestou jsme ještě párkrát zastavili a udělali fotky, hlavně na doporučené Jenny Lake Scenic Loop, ale vcelku už nám cesta parkem nezabrala moc času.

Před výjezdem jsme u rančerské stanice objevili dokonce i otevřenou poštu, takže jsme nakoupili známky a poslali všechny pohledy z kontinentálního pobytu… Taky jsme chtěli dokoupit ještě nějaké další suvenýry (hlavně jsme si ještě brousili zuby na nějaké vykrajovací formičky s typickými zvířátky, hlavně moosy), ale vlastně všechny další obchody, které jsme cestou po Tetonu potkali, už byli jen velmi špatně zásobeny a my bohužel odjeli s prázdnou.

Pak už nás čekala cesta do pobočky Alama v Jacksonu. Nemohli jsme jet rychleji než těch 65 mil za hodinu, ale to nám nedělalo velký problém. Stejně nebylo povoleno víc. Pobočka Alama byla v Jacksonu na letišti. Trošku jsme nejdřív po letišti bloudili, ale nakonec jsme to objevili. Nicméně pánové nás příliš nepotěšili. Prý jim tam takových jako my jezdí spousta, jsou první na cestě po několika parcích, hodně aut se střetne se zvířaty… jednoduše – žádné auto nemají a nemůžou nám ho vyměnit. Prý nám mohou pouze doporučit pneuservis ve městě, kde si nechávají oni opravovat gumy. No a prý když bude účet do 25 dolarů, tak nám to pak z konečného účtu odečtou a proplatí. No, tak jsme rozladěni vyrazili do města hledat ten pneuservis. Škoda, že jsme Jacksonu projížděli jen hledat pneuservis, městečko je to opravdu moc krásné. Ani není takové to typicky americké, naopak vypadá docela starobyle a hodně zachovale, krásná hlavní třída s dřevěnými domy, hospůdkami a obchůdky.

Pneuservis se nám podařilo najít bez problémů a kupodivu s majitelem jsme se docela v pohodě dohodli – prý je to jen od hřebíku a opravit to půjde. Všechno jsme opět museli vyndat, takže se před servisem brzy kupila obrovská hora našich věcí. V mezičase, než nám to opraví, jsme vyrazili naproti do supermarketu. Aspoň jsme měli šanci koupit všechno to, co jsme slíbili přivézt domů – bělítka na zuby pro Markétininy kolegyně, krém na miminka, taky jsme tam ve velkém nakoupili speciální igelitové sáčky na zapínání, skořicové zubní pasty atd… Pak jsme se vrátili do servisu, nějaký chudák Mexikánec, který neuměl anglicky ani slovo, už tam finišoval a nandával nám to spravené kolo. Stálo to jen něco malinko přes dvacet dolarů, takže jsme byli všichni spokojeni. Pak jsme se rozhodli si koupit něco k jídlu, než se vypravíme na dlouhou cestou do našeho dnešního cíle – Salt Lake City. Trošku jsme pobloudili po městě, několikrát se ptali, kde je nějaký supermarket, až jsme ho nakonec našli – mimochodem téměř vedle „našeho“ pneuservisu. Tak jsme si koupili čerstvé pečivo, mozzarelu, rajčátka, salám a další laskominky a vyrazili z města. Cestou jsme zastavili a udělali si piknik. No a pak už jsme pokračovali rovnou do centra mormonské církve.

Jeli jsme přes několik států – Montanu, Idaho. Dost se střídala krajina, jeli jsme hodně po takových venkovských cestách, žádné dálnice. Městečka jsou všechna dost zoufalá, moc si nedokážu představit tam žít. V každé vesnici, která vlastně ani nemá žádné centrum (jsou to jen překližkový baráky rozesetý po širokém okolí kolem silnice), mají nicméně označené „historické centrum“, což bývá nějaký nejstarší mostek přes potok nebo dřevěná kolna někdy z devatenáctého století. Povinně jsem se musela vyfotit ve městečku Paris (asi jako ostatní v okolí založeno v roce 1863 s populací necelých 600 lidí). Podobných jsme míjeli desítky. Jinak jsme se ale krom tankování (bylo to trošku na hraně, žíznivé oko blikalo jako šílené…) moc nestavěli. Cesta byla dlouhá, z Jacksonu jsme vyráželi někdy po čtvrté odpoledne a zítra už letí Danče domů, chtělo by to mít čas na balení atd. Taky tam nevedla po většinu cesty žádná dálnice, samé kroucánky a taky část cesty opravovali, tak se tam dalo jet jen velmi pomalu.

Jirka nás ještě trošku zaměstnal – jak si v Seattlu kupoval tu kartu do foťáku, tak prý nějak divně chrastí, tak by ji rád vyměnil. Naštěstí Danče po telefonu zjistila, kde je obchod stejného řetězce v Salt Lake City. Takže na ráno jsme měli jasný program. Nejdřív vyřídit tohle a potom odvézt Danče na letiště…
Do Salt Lake City jsme dorazili někdy kolem desáté. Dneska jsme se shodli na bydlení v motelu. Byl to poslední den Danči s námi a balení někde v kempu by bylo asi náročné. Tak jsme tak trošku bloudili, chtěli jsme něco blízko dobré restaurace, abychom si zašli na pořádnou flákotu, taky blízko toho elektra… No, nakonec jsme dorazili do úplného centra, viděli ty široké bulváry a nasvícené mormonské budovy… Zakotvili jsme v „našem oblíbeném“ motelu Super 8 Motel, který jsme často míjeli na Aljašce v Anchorage. Ani to nebylo drahé. Včetně snídaně nás to vyšlo pro 4 asi na šedesát dolarů.

Venku bylo příšerné vedro, úplně na padnutí. Podle toho, kam mířily naše cesty v dalších dnech, to už asi lepší nebude…

Trošku jsme to vybalili a po poradě s recepční vyrazili na večeři. Jediná v okolí otevřená restaurace byl americký steakhouse…. Tak jsme tam vyrazili. Objednali jsme si steaky, cibulové kroužky, smaženou mozzarelu, sendviče atd… No a pak jen pozorovali ty ostatní v restauraci. Vedle u stolu to vypadalo na první rande…

Dojedli jsme kolem půlnoci, zaplatili a v tom šíleném vedru se zase vydali zpět do motelu. Pak ještě všichni do sprchy, trošku pobalit, Danče už definitivně – rozdělovali se věci z no need bagu, rozhodovalo se, co už pošleme teď domů…