DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Arches NP: Landscape Arch, Double O Arch, Broken Arch, Double Arch; Moab, Monument Valley, Page

STŘEDA 19.7.

Vzbudili jsme se docela brzo, někdy po šesté. Obávali jsme se o počasí, ale po bližším ohledání oblohy to vypadalo, že snad zataženo nebude. Dali jsme si tak trošku odbytou snídani, nachystali občerstvení do baťůžků na túru, pobalili tábořiště a vyrazili hned zpět do parku. Rančerská stanice měla otevřeno až od půl osmé, byli jsme tam trošku dřív. Ale toalety už fungovaly, i když jen omezeně. Byla tam nastoupena úklidová četa, která se snažila o nesplnitelné – odstranit jemňounký červený písek, který byl nafoukaný úplně všude. Takže jsme se umyli, vyčistili zuby a vyrazili opět do nitra parku. Měli jsme namířeno až na jeho úplný konec do Devils Garden (u kempu), odkud je možno vyrazit na nějaké traily. My jsme chtěli na doporučení rančera absolvovat Landscape Arch a Double O Arch. Zaparkovali jsme a ještě doplnili tekutiny, namazali se a vyrazili. Počasí vypadalo docela milosrdně – občas i nějaký malinký mráček a teploty zatím docela příjemné. Pohybovali jsme se v takové polopouštní krajině, kde rostla jen suchá tráva a malé kaktusy, všude skály a písek. A mezi nimi poskakovali zajíci. Zpočátku byla cesta jednoduchá, ale postupně se náročnost zvyšovala. Bylo to pořád do kopce a zase z kopce, lépe řečeno ze skály na skálu. Teploty šplhaly vzhůru a mě bylo čím dál tím víc ouvej. Minuli jsme Landscape Arch, který je největší – má snad přes 80 metrů. V roce 1991 se ho část utrhla, dokonce se to nějakému turistovi podařilo vyfotit. Pak jsme se šplhali dál až k Double O Archu – dvěma obloukům nad sebou, kde jsme si za odměnu dali jablko. No, bez něj bych to nepřežila. Pak jsme se vydali jinou cestou zpět. Ta byla ještě náročnější – nejdřív to bylo hodně z kopce, když už jsem vůbec nemohla, tak se cesta začala zase dost zvedat. No, měla jsem toho plné zuby. Už jsem vůbec neměla sil, co chvíli jsem musela odpočívat. Až jsem myslela, že tam padnu a prostě tam zůstanu. Holt asi na antibiotika to nebylo to nejlepší… Naštěstí se celé naší skupince podařilo se vrátit zpět k autu, ale bylo to s vypětím všech sil! Jednoznačně nejhorší zážitek z celé dovolené (alespoň pro mě).

Hned u auta jsme si dali vitamínovou bombu – nakrájené jablko a pomeranč a banán. Doplnili jsme tekutiny, opláchli se a občerstveni jsme se vydali na další traily. Vybrali jsme si už jen takové „odpočinkové“ trasy – nejdříve k Broken Archu – to bylo jen asi přes půl kilometru po rovině, pak opět k našim Windows (tam se dnes tísnilo kolem poledního daleko více turistů než včera večer). Tam jsme pozorovali na parkovišti zvláštní jev – lidi nechají prostě nastartované auto, aby jim stále běžela klimatizace (buď kvůli psům nebo jen tak), protože vedro se pohybovalo někde asi kolem 35 stupňů, no a jdou se podívat k obloukům. Jen se potvrdilo to, co jsme už věděli i od Danči – v Americe se takhle v parcích vůbec nekrade, není třeba se obávat nechat v autě cokoli, nebezpečí nehrozí. Kéž by tomu tak bylo třeba i u nás doma…

Poslední, kam jsme se vypravili, byl Double Arch. Jsou to vlastně dva oblouky do trojúhelníku spojené v jeden. Naštěstí to tentokrát nebylo nijak moc do kopce. Pak už jsme se definitivně vrátili k autu, cestou ještě jen z jeho blízkosti udělali pár fotek a s malou zastávkou ve Visitor Centru jsme se vydali vstříc dalším dobrodružstvím…

Naším prioritním cílem bylo se najíst. Už bylo zase po poledni, my jsme den předtím vlastně vůbec nevečeřeli, ráno pořádně nesnídali a po příšerně vyčerpávající túře jsme si dali jen trošku ovoce. Tak jsme zvažovali, kam zajdeme. Bylo dost velké vedro. Nejdřív jsme projeli vlastně celý to městečko až na konec a pak jsme se vrátili a rozhodli se, že začneme tím, že uděláme nákup. Pak jsme taky chtěli vzít někde benzín a nakonec jsme se rozhodli taky najíst v nějakým fast foodu. V supermarketu jsme klasicky málem umrzli, ale zato jsme si nakoupili nějaké ovoce – manga, pomeranče a jablka. No a taky nějaký jídlo na další dny. No a pak jsme se zastavili ve fast foodu – tentokrát to byl Burger King. Opět jsme měli poměrně náročnou objednávku, takže jsme se dost načekali. Jirka si totiž zcela nezvykle dal nějaký zeleninový salát. No a to byl ten rok asi druhý… Jinak jsme si klasicky dali nějaké hamburgery, cibulové kroužky atd…. Systém fast foodů je tu trochu jiný než jsme zvyklí od nás, každá objednávka dostane svoje číslo (jako v bance na ty lístečky), no a když je nachystána, tak to číslo vyvolají. Klasicky jsme vždy čekali nejdéle my, často takových 15 – 20 minut.

No a pak jsme se vydali na další cestu směrem na jih. Krajina byla poměrně dost jednotvárná – stále jsme se potýkali s teplým počasím, červenou prašnou krajinou, skálami a polosuchými rostlinami. Tak jsme jednotvárně cestovali několik hodin za poslechu našich nejoblíbenějších hudebních stanic. První zastávkou byl pak Mexican Hat – prapodivný skalní útvar připomínající klobouk. Čím dál tím víc kolem nás začaly z krajiny vystupovat skalní útvary docela pravidelných tvarů. Takže bylo jasné, že se blížíme k Monument Valley.

V autě se rozvinula vášnivá debata o tom, které ty monumenty jsou ty pravé, které se objevují ve všech průvodcích a filmech. Nakonec jsme ty „správné“ objevili. Bohužel byly proti slunci, takže jsme při příjezdu od severu neměli ideální podmínky pro focení. Když jsme je ale minuli, tak se daly krásně fotit zpět. Navíc nám fotogalerie, galerie, fotografie, foto, fotky, obrázky trošku zdramatizovali některé mraky, no prostě nádhera! Všechny ty monumenty jsou na území indiánské rezervace, která patří Navahům, takže podél silnice je prostě plot a nedá se zajet dovnitř. Jen na jednom místě, tam ale Navahové chtějí vysoké vstupné, takže jsme se rozhodli si to nafotit pouze od silnice. Navíc tam stylově projížděli motorkáři na harleyích, takže to fakt bylo pěkný. Nicméně počasí se trošku kabonilo, před námi jsme na obzoru viděli pěkné bouřky. Zmoknout jsme tedy rozhodně nehodlali, takže jsme spěchali dál.

Dlouhé desítky kilometrů jsme jeli stále podél plotu – hranice navažské rezervace. Žijí tam dost hrozně – v podstatě stále jako kočovníci – pokud to jen trochu jde, tak v karavanech, kolem pokud možno aspoň pět polorozpadlých aut a příšerné skladiště harampádí. Někdy i mírně vyzáblý kůň. Hned u plotu pak mají spoustu opuštěných prodejních „stánků“ – v nejlepším případě z překližky a prken stlučených přístřešků s polorozpadlými židlemi a lavicemi jak z naší komunistické školy, kde možná někdy prodávají své řemeslné výrobky. Tentokrát ale nikdo nikde nic nenabízel. Celé to působí dost skličujícím dojmem, kam to ty Indiáni za mohutného přispění západní civilizace dopracovali…

Kolem nás ze všech stran zuřily bouřky, tak jsme se obávali, jak to bude s dnešní nocí. Cílovou zastávkou bylo město Page u přehrady Lake Powell. Celou cestu už z Prahy jsme se totiž těšili na návštěvu Antelope Canyon, který navštívili před lety Jirkovi kamarádi a byli z něj úplně nadšeni. V Page jsme si našli kemp, dokonce tam měli i volno, pán v recepci byl na nás moc milý a dal nám dokonce i nějakou malou slevu. Takže jsme platili asi 17 dolarů. Taky nám doporučil, že protože je Antelope Canyon na území Navahů, tak není úplně jednoduché se tam nezávisle dostat, takže bychom si měli domluvit přes nějakou cestovku prohlídku. Taky to hned iniciativně začal zařizovat. Nejraději bychom tam jeli v půl dvanácté, abychom tam zažili poledne, kdy je prý nejkrásnější. Bohužel tento termín byl již obsazen, takže jsme měli zarezervovánu cestu v půl desáté. Jeho kolegyně tam za pultíkem připravovala nějaké návnady a háčky na ryby, jelikož jsme byli u jezera, tak tam prodávali obrovské množství různého rybářského vybavení.
Opět jsme vyfasovali plánek kempu, který byl určen hlavně pro karavany, pro stany tam opravdu bylo jen pár míst. Taky jsme dostali čtyřmístný kód na toalety. Po jeho vyťukání na dveřích nám bylo umožněno využít i báječné sprchy. Takže jsme si to fakt užili. V kempu byl dokonce i bazén, ale tam jsme se už nedostali. Stanů zatím bylo v kempu jen málo, tak jsme si postavili náš „gigantický“ stan a dali se do vaření. Opět jsme měli nějakou polévku a na závěr jsme si udělali ovocný salát z pomerančů, jablek a manga. No, báječně jsme si pochutnali. Mezitím se vedle nás nastěhovala skupina nějakých Asiatů. Krom toho tam byla relativně velká skupina nějakých francouzských dětí s několika dospělými, vypadalo to jako školní zájezd. Hezky všichni večeřeli u dlouhého stolu, pak šli mýt nádobí a uložili se do stanů. Totéž jsme udělali i my. Ovšem vzhledem k tomu, že krajina byla v podstatě rovná, suchá, nikde nic moc žádná vegetace, tak nás v noci velmi nepříjemně potrápil vítr. Já jsem měla hrůzu z toho, že nám stan odfoukne (ta jeho svrchní část), a to proto, že jsme vlastně cestovali jen už s šesti kolíky. Takže jsem v noci několikrát lezla ven a po celém okolí sbírala velké balvany a ty jsem pak umísťovala na tu vrchní část. Pak už to bylo lepší.